Jak na „dezinformace“?
V současné době běžní čtenář občas nedojde k jednoznačnému názoru, aby určil zdaly jsou informace a jejich podání skutečně objektivní, vyvážené a nezapomíná se měřit všem podobným případům stejným metrem s názorovou neutralitou.
Některé studie vyúsťují v soupis doporučení, jak ve vztahu k problematice „dezinformací“ postupovat. Tento soupis stojí za kompletní přetištění:
„1. „Koncept ‚dezinformace‘ by se měl vrátit k původnímu úzkému pojetí. To platí především ve vztahu k zásahům veřejné moci proti nim a k uplatňování tvrdé rétoriky vůči dezinformačním hrozbám vzhledem k mrazivému účinku.
2. K definici pojmu ‚dezinformace‘ navrhujeme použít následující kritéria: nepravdivost šířeného tvrzení, úmysl klamat, systematická a organizovaná snaha, obzvláště ze strany státních aktérů či jiných skupin.
3. Co se zásahů veřejné moci týče, je na prvním místě nutno zachovat princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Pokud se stát rozhodne potírat dezinformace, musí to proto být učiněno na základě a v mezích zákona.
4. Neformální ‚akce‘ soukromých aktérů (často v domluvě se státními orgány) obcházející oficiální výkon veřejné moci jsou v demokratickém právním státě zcela nepřijatelné. Musí existovat možnost soudního přezkumu jednání státu a parlamentní kontroly.
5. Pro vytváření legislativy určené k boji proti dezinformacím je nutno uplatňovat princip naléhavosti: Aby projev mohl být zakázán, musí vést ke konkrétní, bezprostřední a vážné újmě.
6. Zásahy veřejné moci by dále měly respektovat princip názorové neutrality: Projev nelze zakázat jen proto, že se někomu zdá jeho obsah, myšlenka nebo názor nepříjemný, znepokojivý, obávaný nebo šokující.
7. V případech, kde principy naléhavosti a názorové neutrality nejsou splněny, zejména u projevů, které nejsou dezinformací v úzkém smyslu, ale přesto jsou pobuřující, šokující, překvapující, je nutno přiznat ústavní ochranu podle čl. 17 Listiny. Za legitimní obranu proti nim by měl být považován výlučně protiprojev, ať již ze strany státu či kohokoliv jiného.“
K tomu lze dodat jediné. Ve veřejné komunikaci se objevovaly pravdy, polopravdy a nepravdy odjakživa, bez ohledu na digitální technologie nebo krizové dějinné okamžiky. Kdo se chce něco podstatného dovědět, nechť si nastuduje odbornou literaturu na dané téma, například výtečnou knihu Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci významného psychologa Zbyňka Vybírala.
Šermování se slovem „dezinformace“, aniž by se přesně definoval její obsah a všechny souvislosti, je nejen hloupé, ale hlavně nebezpečné. Ze slova „dezinformace“ se stal politický klacek na bití každého, kdo má odlišný názor na některé věci kolem nás. Proto je dobře, že se konečně objevují i odborněji laděné analýzy tohoto problému, jako je ta z Institutu H21. Jistě nemusíte se všemi tezemi v ní na sto procent souhlasit, ale určitě je to první zásadnější krok správným směrem.
